Realita se proměňuje v malířské naraci ve vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího se ocitáme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny. Právě prolínání – barev, časových etap i světů – je typickým znakem Hauschkovy tvorby. Umělec byl při tvorbě obrazů pro projekt Villas Husinec zároveň výrazně ovlivněn básnickou tvorbou Jaroslava Seiferta. „Jaroslav Seifert byl velmi zajímavý člověk a shodou okolností se naše osudy v mnohém prolínají. Narodil se na Žižkově, kde teď bydlím já. Je pochovaný v Kralupech nad Vltavou, kde jsem nedávno koupil pozemek a chystám se tam postavit dům. Miloval Prahu a Vltavu, stejně jako já.” A zatímco Jaroslav Seifert se při psaní svých některých básní inspiroval výtvarnými díly Josefa Lady nebo Mikuláše Alše, Jiří Hauschka se naopak jeho básněmi nechal inspirovat pro vznik těchto obrazů. Jiří při tvorbě svých obrazů dostal od zadavatelů volnou ruku. Při tvorbě však myslel i na obyvatele budoucích domů. „Budoucí obyvatele vil neznám, ale vnímám je jako odvážné, invenční a úspěšné osobnosti. Zároveň jsem přesvědčen, že některé naše touhy jsou univerzální. Touha mít domov, touha být milován, být v bezpečí, být obklopen krásou.” Autor věří, že majitelé domů si k dílům vytvoří vztah a budou je brát jako organickou součást svého domova.